Osobní setkání s Bohem

Stejně jako každý z nás, procházel jsem i já životním hledáním:

Existuje nějaký Bůh ? Co je smyslem života ? Proč tu jsem ?

Dlouhou dobu jsem byl spokojený s tím, co v životě mám. Zdálo se, že nic neschází k tomu žít spokojený a naplněný život. Po čase jsem se ale musel zastavit. I přesto všechno nebyl můj život úplný. Vybavil se mi známý text z Bible: "Kdo tluče, tomu bude otevřeno". Začal jsem se tedy ptát. Bože, jestli existuješ, dej se mi poznat a stalo se. Po krátké době jsem se zúčastnil jednoho křesťanského setkání, kdy byla uzdravena paní, která byla přes rok na kolečkovém křesle. Celou dobu se nemohla postavit na nohy a najednou přímo před našima očima vstala a začala chodit ! Mé hledání bylo u konce. Postupně se mi Bůh dával poznávat i mimo zázraky a nyní mohu zažívat plnohodnotný vztah s ním.

"Neboť každý, kdo žádá, dostává, a kdo hledá, nalézá a tomu, kdo tluče, bude otevřeno." Matouš 7:8 CSP

"I kdyby mě opustili můj otec a má matka, Hospodin mě k sobě přivine." Žalm 27,10

Jsem Boží dítě

Šla jsem lesem při našich procházkách s Vláďou. Vláďa se zdržel a já šla dál. Vláďa ale najednou nikde nebyl. Měla jsem zvláštní pocit. Představila jsem si, co kdyby tu teď Vláďa skutečně nebyl. Například by byl vzat do nebe... Co bych dělala? Představila jsem si sama sebe, jak jdu dolů z hor pěšky, a kolem mě jedou auta... Přitom jsem si uvědomila, že je mi to nějak povědomé. Opuštěnost. Tolikrát mě někdo opustil z blízkých lidí - otec, matka, manžel... Poprvé to bylo, když si mě tatínek posadil na klín a vysvětlil mi, že bude bydlet jinde. A já se musela poprat se situací, ve které jsem se ocitla sama.

Takové divné prázdno. Je zvláštní, že si ten pocit nepamatuji a přeci jsem v něm byla, neuvědomovala jsem si ho tehdy, ale teď na té cestě jsem ho plně prožila. Ten pocit byl najednou tak silný a intenzivní. Zaskočil mě.

Každý z nás se s tím někdy setkal. Všichni jsme byli "opuštěni". A nemá to co dělat s odpuštěním, já už dávno všem odpustila a přeci ten pocit tu najednou byl. Uvědomila jsem si, že celý můj život je reakcí na tuto samotu a opuštěnost. Byla jsem přesvědčená, že všechno musím zvládnout, být silná, musím se postarat sama o sebe. A přeneslo se to i do mého vztahu s Bohem. Mojí motivací bylo dělat věci tak, aby mě neopustil Bůh. To není svoboda.

Jak jsem vděčná Bohu, že mě přijal jako svoje dítě. Jak jsem vděčná, že nejsem sama a nikdy nebudu. Jak jsem vděčná, že to nemůžou změnit ani moje chyby a nedostatky!

Naše plány a Boží plány

Jsem už křesťanem nějaký ten pátek. Uvěřil jsem v Ježíše Krista ve svých dvanácti letech. Když mi bylo dvacet let, oženil jsem se. V té době jsme žili v Kadani. Vychovávali jsme naše dva syny. Žili jsme si a plánovali náš společný život více méně podle svých představ. Až jednoho dne jsme přišli na křižovatku a to už mi bylo 32 let, kde jsme se museli rozhodovat. 

Najednou jsme vnímali, že Bůh má pro naši rodinu svůj plán. Znamenalo to, odstěhovat se do jiného města, změnit práci, změnit školu a vůbec celé prostředí. Nebyla to jednoduchá volba. Nikomu z nás se z krásné Kadaně nechtělo, ale věřili jsme, že je dobré naplnit Boží vůli. Ten krok jsme udělali a po mnoha letech dnes mohu říct, že to rozhodnutí bylo správné a vyplatilo se. Přineslo do našich životů velké požehnání. Mimo jiné se nám narodily další dvě krásné děti.

Můžu vydat svědectví, že se vyplatí Bohu důvěřovat, i když se nám zpočátku cesta může jevit nesnadná a ne všechno jde hned hladce. Bůh má ty nejlepší úmysly s každým z nás.

"Vždyť já znám úmysly, které s vámi zamýšlím, je Hospodinův výrok. Úmysly o pokoji a ne o zlu, abych vám dal budoucnost a naději."  JEREMJÁŠ 29,11